Když se autorsky ocitnete v koncích... a vlastně na začátku

by - května 09, 2017


Původně měl být tenhle příspěvek jen omluva za to, že jsem na blogu pár týdnů neaktivní. Ale nakonec jsem si řekla, že bude moudřejší, když se s vámi podělím o to, co se za ty uplynulé týdny stalo, co se mi hodní hlavou a proč mě psaní tak zatraceně bolí.
Věděla jsem, že proces loučení s MJMK bude zdlouhavý, bolestivý a psychicky náročný. Tedy, alespoň jsem to předpokládala. Každý, kdo mě zná, ví, že nesnáším loučení. Nedokážu to. Nemám ráda změnu. I když jsem povahou dobrodruh, každé dlouhodobější vychýlení z mých obvyklých kolejí mě psychicky rozhodí.
A tak se stalo, že jsem se přiblížila k závěru MJMK. Definitivně, tentokrát je opravdu konec. A neskutečně mě to vzalo. Vím, že většina ze čtenářů ten konec v tu chvíli ještě neviděla (možná ho ale už vidí trochu teď). Pro mě vnitřně totiž nastal zlom v šedesáté kapitole. Od toho momentu jsem totiž měla docela pečlivě připravený plán - deset osnov, deset názvů, deset posledních kapitol. A jak tam najednou ta černá písmena na bílém podkladu blikala, udělalo se mi z toho špatně. Po jedenácti letech dávám všem těm postavám sbohem. A v hlavě se mi vystavěl blok.


Jaká ironie. V březnu jsem napsala článek o tom, co dělat, když máte autorský blok a najednou jsem v něm sama uvízla a nedokázala si pomoct. Tohle byl totiž velmi speciální druh bloku. Blok z blížícího se konce. Vím, co musím udělat, protože je to nevyhnutelné, ale nedokážu se k tomu sama dotlačit. A tak jsem se chlácholila falešnou myšlenkou, že mám přeci dost času. Jak se ale ukázalo - neměla jsem. Dala jsem si pár týdnů pauzu - nucenou, ale i trochu nedobrovolnou, protože jsem přeci jen měla starostí a pracovních povinností až nad hlavu. Nicméně když jsem se k psaní vrátila, word zůstával i po hodinách zírání prázdný. Slova prostě nepřicházela.
Jak se mi nakonec podařilo tu krizi zvládnout...?
Nepodařilo. Tak je to. Pořád trvá. Ale naučila jsem se s ní žít. A tak se mi poprvé za rok stalo, že nemám žádný text navíc. Prostě to, co čtete, je většinou to jediné, co mám v zásobě. Kapitoly vznikají těsně před publikováním. Je to stresující? Samozřejmě, a jak. Jenže nic jiného už na mě neplatí. Nebýt vědomí, že na nové kapitoly čeká hrstka věrných, asi bych dávno zalezla pod stůl a v klidu tam někde umřela.


Jenže to si díky vám nemůžu dovolit! A to je moje jediná spása. Pro představu, jak špatně na tom jsem - zítra publikuju to poslední, co mám. Ani slovo navíc v III. části, ani slovo navíc v dodatcích. Je to trochu k pláči - alespoň mému mladšímu já (třeba tomu, co mělo v létě  dvanáct kapitol náskok a k tomu milion bonusových povídek v zásobě). Ovšem i tyhle dny přicházejí a je třeba se s nimi smířit. Jen doufám, že mi nedochází dech.
Na druhou stranu, konec MJMK pro mě znamená i jistou svobodu - autorskou svobodu. Konečně se můžu věnovat i něčemu jinému. Čemu? - to je zatím ve hvězdách, nebo v to alespoň doufám. Stále častěji se mi děje, že přemýšlím nad svými budoucími kroky. Co budu dělat dál? Co budu psát?
Což vede k nevyhnutelné úvaze - mám vůbec na to, abych zvládla svůj vlastní příběh bez pomoci? Dokážu se pohybovat i někde jinde, než v Harryho světě?


Kdo ví...? Hádám, že na to budu muset přijít sama.
Aby tenhle příspěvek nebyl jen příliš depresivní. V posledních týdnech se staly i skvělé věci. Například se MJMK umístilo na krásném druhém místě v žánru fanfiction na wattpadu. Takhle vysoké místo mezi všemi těmi románky o zpěvácích! To mi vážně udělalo radost. Zvlášť, když se pár dnů takhle pohybovaly dvě části ze tří. Překročili jsme i vysoká čísla čtení a obrovská čísla sledování. Největší radost mi ale dělá můj facebookový profil, ze kterého se stala taková malá základna plná komentujících a taky plná podpory. Nedovedu si představit, co vás ke mně táhne, ale jsem za to vděčná. Ráda si s vámi povídám a našla jsem mezi svými čtenáři i opravdové přátele - to je něco, v co člověk ani nedoufá, když začne psát sám pro sebe. Nějak mi ta potvora prostě narostla do obludných rozměrů. Vtipný, co dokáže malá hloupá knížka v rukou malé hloupé holky, co? Zas a znova se utvrzuju v tom, že JKR je neskutečná žena, která má můj respekt za to, že dokáže žít s vědomím, kolika lidem změnila život.


Z čeho mám ale opravdovou radost jsou e-knihy. Je mi ctí oznámit, že v současné chvíli jsou na korekcích všechny části MJMK, dodatky i bonusy. Pracuju s celým týmem šikovných mladých lidí, kteří mi nabídli pomocnou ruku. Společně se pokusíme do začátku léta knihy projít, opravit a nasázet. Je to velmi dlouhý proces a úmorná práce, nicméně výsledek snad bude stát za to! Moc se těším!
A ještě závěrem k blogu - nejspíš bude v následujících týdnech tak trochu dřímat, opět. Zřejmě si sem odskočím abych se vyplakala z žalu a frustrace, ale prozatím jsem vážně ráda, že stíhám vůbec normálně fungovat. Do budoucna se mě však tak snadno nezbavíte! Budu tady, budu aktivní a budu sdílet všechno, co souvisí s mojí láskou ke knihám!

You May Also Like

2 Comments

  1. Tak přeji hodně sil do psaní. Moc ráda čtu Tvé příběhy a jsem ráda, že se snadno nevzdáš. Děkuji <3
    Piskor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, moc to pro mě znamená! :)

      Vymazat