Recenze: Noční hlídka (Sergej Lukjaněnko)

by - února 21, 2017


Jak jsem zmiňovala v minulé recenzi, nejsem milovník ani odborník na fantasy literaturu. Veškeré koketování s tímhle žánrem přišlo před 15 lety zároveň s Harry Potterem a po nějakém čase a několika sériích (Pán prstenů, Eragon...) zase potichu odešlo a já se čtenářsky věnovala jiným žánrům. Obecně nemám ráda fantasy, ve kterých musím akceptovat celý nový svět se složitými pravidly (a popravdě většina autorů ho ani prodat neumí). Daleko příjemnější mi je, když se fantasy prvky objevují v našem, obyčejném lidském světě. Když jsem se tedy po čase k žánru fantasy vrátila, Noční hlídka byla jasná volba, naprostá klasika svého druhu.

Mezi námi žijí Jiní, vyvolená kasta stoupenců sil Světla a Tmy. Legenda vypráví o dávných časech, kdy jejich armády sváděly nelítostný a nebezpečně vyrovnaný boj. Aby jejich soupeření nezničilo celý svět a aby zůstala zachována rovnováha, uzavřeli spolu Dohodu.
Světlí drží Noční hlídku a bdí nad činy Temných, armáda temnoty při Denní hlídce kontroluje počínání Světlých. Díky vzájemnému respektu je tak svět ušetřen nejhorších katastrof.
Jenže to se má změnit. Staletí trvající rovnováhu má vychýlit příchod „Velkého Jiného“. Dávné proroctví popisuje jak zničení křehkého smíru, tak strašlivou válku, která uvede svět do nové éry strachu a hrůzy. Ten čas právě nastal…

Tak, jste v obraze? Myslím, že líp už to nejde vystihnout. Kniha Noční hlídka obsahuje v podstatě tři rozsáhlejší příběhy, jež mají volnou, ale logickou návaznost a odehrávají se v jednom prostředí během několika málo měsíců. Průvodce příběhem je Anton Goroděckij, docela průměrný mág a IT specialista  týmu Noční hlídky, jež dohlíží na zlo v ulicích Moskvy. Anton je v podstatě příkladná kancelářská krysa, jenž poznal boj pouze přes obrazovky monitorů, ale jednoho dne se ocitne v ulicích města a je v manipulován do velmi nečisté hry mezi Světlem a Tmou. Skrze postavu Antona a jeho všudypřítomné filozofické úvahy sledujeme složitě vystavěný svět Jiných, kteří zasahují do životů obyčejných lidí. Čtení je o to poutavější, neboť si je Anton dobře vědom skutečnosti, že i on je loutkou, kterou chce kdosi vodit po scéně. Svět není černobílý. Nedá se rozdělit na dobro a zlo, na tmu a světlo. Vykonané dobro může způsobit zlo a naopak. Právě v téhle rozpolcenosti je příběh tím nejzajímavějším. Hlavní hrdina je zásadový člověk dbající na morálku, ale zároveň připouští možnost, že hranice mezi dobrem a zlem jsou křehké.
Lukjaněnko umí vyprávět - velmi dobře - a popsané prostředí je natolik barvité a neokoukané, že vás dokáže pohltit. První ze tří novel obsažených v knize se tak rozeběhne šíleným tempem a vy se zatajeným dechem sledujete, co přijde na další straně. Našla jsem v příběhu i pár pasáží, které se mi vštípily slovo od slova do paměti. Pochopit pravidla mezi hlídkami vám zabere pár stran, ale do hlavního hrdiny se vžijete tak rychle, že vás veškeré pochybnosti opustí.
Cítíte to ALE? Myslím, že ano. Asi si teď říkáte, kde vidím ten problém. Vždyť se mi ta kniha evidentně líbila. Ano, i ne.
Problém pro mě nastává v poslední třetí novele. Mám z ní dojem, že jsem buď idiot jen já, zbytek čtenářů taktně mlčí, nebo je blázen sám autor. Základní chybu vidím v tom, že Lukjaněnko poslední kapitolou všechno otočí naruby. Nic najednou nedává smysl, nikdo není tím, kým byl na počátku. Zásadně se změní motivace všech zúčastněných a čert aby se v tom vyznal. Nevím, jestli je to jen příprava půdy na další pokračování, ale popravdě řečeno, nemám chuť ve čtení pokračovat. Mám ráda knihy se zvraty - a jak, jenže tady zůstala jen pachuť toho, že se to příliš nepovedlo. Jsem milovník detektivek, a když se mi podaří vraha odhalit dříve, než mi ho autor naservíruje – mám ze sebe radost. Na druhou stranu to nesmí být příliš brzy, protože v tom případě vypravěčsky selhal. Když až do konce netuším, tápu, hledám a v poslední kapitole zapadnou kousky skládačky do sebe – je to úžasný pocit. Neznám nic lepšího. Nic takového se ale u Noční hlídky nestane -  zvraty vás překvapí dost nepříjemně a na závěr vám vyletí maximálně tlak. Žádné vysvětlení, žádné vcítění se do hrdinů, prostě nic. Nevím, jestli je to jen můj problém, nebo moje marná snaha pochopit ruské autory, se kterými jsem měla odjakživa trápení, ale Noční hlídka je pro mě ve výsledku zklamáním. Konkrétně poslední třetina, abych byla férová.
Existují autoři, kteří mají dar vystavět naprosto dech beroucí svět, ze kterého vytěží maximum, jako Rowlingová. Jakkoliv někomu může přijít Harryho příběh o boji dobra se zlem a síle lásky naivní a prostý, kouzel svět, ve kterém se odehrává, je uvěřitelný a do posledního kousku skvěle využitý. Potom jsou však autoři, kteří vybudují něco fantastického, ale sami si to pošlapou (k tomu se dostaneme, až si najdu čas číst Vidořád a napíšu recenzi dohromady s Kostičasem). Lukjaněnko je bohužel ta druhá skupina. Spousta jeho nápadů je geniálních, ale naservíruje vám překombinovanost, ze které vám zbude jen trpký pocit, že se to příliš nepovedlo. Jak říkám, po pokračování nejspíš nesáhnu: rozhodně ne v nejbližší době.

                                                                                                                                    Hodnocení: 3,5 / 5

You May Also Like

0 Comments